OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Русский     Česky     Pomoc chrámu     

Začátek nového liturgického roku (indiktu)
14. září / 1. září

Církevní novoletí (Indikt)

Drazí bratři a sestry v Kristu!

Dnem 14. září dle občanského kalendáře, na kdy připadá v církevní tradici počátek prvního podzimního měsíce (1. září), vstoupila Pravoslavná církev do nového liturgického roku.

V době, která je pro nás, pravoslavné křesťany, z pohledu naší spásy nejvýznamnější, a sice když měla vejít v platnost „nová smlouva“ mezi Hospodinem a jeho lidem, vepsaná místo desek zákona do srdcí věřících, doba příchodu, kazatelské činnosti a vykupitelské oběti Pána Ježíše Krista, vešel podle svého zvyku náš Spasitel do synagogy. Byl právě den sobotní, první den roku (1. září), a Pán Ježíš četl z knihy proroka Izaiáše: Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst... a zvěstoval milostivé léto Páně. (viz Luk 4,18-19) Další událostí, jež se stala rovněž 1. září roku 312 po Kristu, bylo vítězství císaře Konstantina Velikého nad jeho spolucísařem Maxentiem, načež byla křesťanům postupně darována plná svoboda vyznávat svou víru. Jako vzpomínku na tyto dvě události začala Kristova Církev (předpokládá se, že od I. všeobecného sněmu) slavit novoletí v tento den (1. září). Později (1700) se po vzoru Ruské pravoslavné církve začalo novoletí slavit až 1. ledna, avšak počátek církevního liturgického roku se dodnes zachoval v pravoslavné tradici vždy od 1. září.

Naše svatá Církev v tento „milostivý den Páně“ prosí ve svých modlitbách:

Tvůrce všeho viditelného i neviditelného, aby požehnal věnec léta, daroval zemi plodonosnou sílu a příznivé větry, díla rukou našich k dobrému nasměroval, odpuštění prohřešení nám udělil, daroval pokoj církvím svým, hereze potřel a města naše zachoval bez porušení...

Je nejen krásným zvykem, ale současně bohumilým skutkem, vzpomí- náme-li světlou památku těch, v nichž se zde na zemi proslavil náš Pán. Jejich život se pro nás stal věčným vzorem, jenž je hoden následování.

Nejinak tomu bylo i 1. září, kdy jsme kromě jiných oslavili svátek sv. Simeo- na Sloupníka a jeho zbožné matky Marty, kteří pocházeli z Antiochie a žili v 5. stol (+459). Život sv. Simeona je obrazem nejen přísného a téměř nadlidského asketického zápasu, ale zejména vzorem neustálého výstupu od pozemského k nebeskému. Aby jeho duše dosáhla k tomu, po němž tolik žíznila, postavil si sv. Simeon k tomu účelu několik sloupů, na kterých strávil téměř celý svůj život (více než 47 let) a na nichž se bez ustání modlil k Bohu a očišťoval svou duši od hříšných vášní, získával pokoru a Boží bla- hodať. Už jako třináctiletý chlapec prosil Hospodina, aby mu ukázal „cestu spásy", tu také později nalezl ve formě strastiplného a odříkavého způsobu života na sloupu. Když jej pro jeho pokoru a čistotu duše Bůh obdařil vzácnými duchovními dary, roznesl se jeho věhlas natolik, že za ním přicházeli stovky věřících, dokonce i sami císařové: Theodosios Mladší a Markiános (převlečeni za poutníky, aby je lid nepoznal). Sv. Simeon poznal, jak mu zjevil anděl, že nic dobrého a vskutku pravdivého se nezískává bez námahy, tělesné i duchovní. I náš duchovní život by tedy měl být naplněn neustálou a usilovnou prací, námahou a touhou po věcech dokonalých, svatých, po věcech božských...

Aby přinášela naše námaha a úsilí dobré plody, je zapotřebí Boží blahodati, kterou si na počátku církevního roku vyprošují i naše děti a všechna studující mládež. Jen vzpomeňme na poučení sv. Serafima Sarovského, v němž vysvětluje, že smyslem křesťanského života je „získávání Ducha Svatého“ (Boží blahodati).

Kéž by nám všem seslal Hospodin Ducha moudrosti a rozumu a otevřel náš rozum, ústa i srdce k přijetí poučení v dobrých naukách..., abychom spolu s dětmi i my dospělí moudrostí, ctnostným životem a pevností v pravoslavné víře byli našemu Pánu, podobně jako děti nám rodičům, k radosti, Církvi k upevnění a národu ke cti.

V pravé Kristově lásce váš Michal Dvořáček, odpovědný redaktor
časopise Dobrý pastýř č. 13