Svatá Tajina pokání (zpověď)

Plačte zde za své hříchy,
abyste pak pro ně neplakali věčně

Buď zde dobrovolně, nebo tam po smrti - ale není možné neplakat
(sv. avva Arsenij)

Je možno říci, že křesťanství bez pokání není křesťanstvím. Pokání je pláč nad svými hříchy, vyznávání zkroušené lítosti a zoufalá touha po odpuštění. Pokání je obrácení se od starého způsobu života k novému - čistému. Opakem pokání je pýcha. Pokání je živná půda pro modlitbu. Bůh nenaslouchá tomu, kdo nečiní pokání.

Zamysleme se nad pokáním i vnější podobou jeho konání a přijímání odpuštění hříchů. Není naprosto pravdou, že to, co je vnější - tedy i to viditelné, tělesné na duchovním životě - je vždy jen něčím povrchním; je omyl tvrdit, že pouze to, co se děje v nitru lidského srdce, má duchovní hodnotu. Obojího je zapotřebí, obojí spolu těsně souvisí a vzájemně se doprovází. Tělesné formy duchovního života křesťanů se zrodily v Církvi působením Ducha Svatého, přivádějí nás k hlubokému vnitřnímu duchovnímu životu a zároveň jsme jejich prostřednictvím vedeni neznámou duchovní krajinou, kterou putujeme do Království Božího. Je-li vnější, viditelná forma duchovního života narušena či zploštěna, hroutí se časem i vnitřní duchovní život věřících. Vnější podoby duchovního konání, které vznikly v průběhu věků v Církvi Boží, jsou posvěceny generacemi pravoslavných křesťanů, které prostřednictvím těchto zdánlivě jen vnějších úkonů získávaly spásu. Náš duchovní růst spočívá kromě jiného v tom, abychom pochopili hodnotu a posvátnost těchto tradičních hodnot, abychom k nim měli lásku a mohli tak proniknout pod povrch církevního dění a žít plným vnitřním duchovním životem. Každý skutečný duchovní život (tj. takový, který se neodehrává jen v našich představách) má svou vnější, tělesnou podobu, neboť člověk je bytostí skládající se jak z duchovní části, tak i z tělesné; celá lidská bytost - duše i tělo - potřebuje spásu, musejí tedy duše i tělo člověka být zapojeny do duchovního života v Církvi.

Za odmítáním vnější, tělesné podoby duchovního života Církve se někdy skrývá i obyčejná pýcha. Při nahlédnutí do nitra lidí, kteří snižují význam vnějších úkonů, bohoslužeb a církevního života, prohlašujíce, že naprosto stačí jen duchovně prožívat víru v Boha v srdci, nalézáme často jejich srdce pusté, duchovně omámené klamáním duchů zla. S jakým vnitřním bohatstvím se však často nečekaně setkáváme u oněch pokorných prostých věřících, jež s vnitřní tichostí s láskou přijímají to, co jim Církev Boží přináší z hlubin dávnověku…

Zde platí Ježíšovo: ...Mnozí prví budou poslední a mnozí poslední budou prvými v Království Božím...

Zkušenost Církve nám říká, že právě ten, kdo oplývá bohatým a pravdivým vnitřním duchovním životem neopomíjí žádnou příležitost zúčastnit viditelného církevního života (vzpomeňme např. dávné poustevníky na Sinaji opouštějící každý týden své kelie, přerušující své nebeské meditace a spěchající na společné shromáždění, aby na bohoslužbách společně druh s druhem probděli noc v chrámu, ráno přijali svaté Tajiny a ve společném obcenství i pokrm tělesný; vzpomeňme na ct. Marii Egyptskou, která strávila tolik desítek let sama na poušti, dosáhla nejvyšších úrovní duchovního života, sestoupily na ni mimořádné duchovní dary, mohla se vznášet ve vzduchu, chodit po vodní hladině, a přece jedné věci si žádala od lidí - aby jí starec Zosima přinesl z chrámu svaté přijímání; tyto svaté Tajiny v sobě obsahují úctu ke společenství, neboť jen tam sestupují s nebe, kde se sejde společenství křesťanů).

Proto zde přinášíme toto zamyšlení nad vnější podobou církevního konání z hlediska starých svatých tradic Církve Kristovy.

Podívejme se tedy na schematický obrázek naší praxe konání pokání, jak se děje na některých farnostech u nás.

Věřící se shromáždí kolem kněze, který se jich otáže, zda-li vyznávají své hříchy. Oni souhlasně kývnou, že ano. Táže se jich ještě jednou, litují-li všech svých prohřešení, na což oni sborem odtuší, že ano. Duchovní na to pozvedne epitrachil a udělí všem přítomným hromadné odpuštění jejich hříchů, aniž by zaznělo konkrétní vyznání nějakého hříchu a aniž by kněz, který je před Bohem odpovědný za způsob vykonávání svatých Tajin, jen tušil, co se vlastně odpouští…

To je v rozporu s povinností pastýře opatrně zvažovat poklesky a léčit kajícníky moudrým slovem napomenutí, rady, je-li třeba i přísným pokáráním a uložením vykonání skutků nápravy a pokání - tomu se říká: „udělení epitimie“; o toto moudré slovo má Boha stále v modlitbách prosit. Navíc je k rozhřešení často užíván jen dodatek rozhřešující modlitby, tedy vlastně správná - původní tradiční rozhřešující modlitba ani nezazní. Tímto způsobem je možno získat „rozhřešení“ prakticky od jakkoliv duchovně zrůdného a hanebného skutku a beze všeho přistoupit ke svatému přijímání nejčistšího Těla a drahocenné Krve Kristovy. Kněz tak pro vlastní nedbalost může podat svaté tajiny sodomitovi, cizoložníku i hromadnému vrahovi... Ovšem psáno jest:

„Zlořečený, kdo koná dílo Hospodinovo nedbale“

(Jerem 48,10).

Odpovědnost pak padá nejen na opovážlivého hříšníka, ale i na dotyčného kněze, na celou jeho církevní obec a potažmo na celou místní církev.

Naše místní církev nyní prochází složitým obdobím nejen díky celospolečenským změnám, ale i pro touhu mnohých uskutečnit další kroky ve vývoji místního církevního života. Byl by snad již čas opustit některé přežilé odchylky od celosvětové pravoslavné praxe, které zaváděl z misijních důvodů kvůli náboženské situaci prvé republiky svatý mučedník biskup Gorazd, a naplnit tak jeho odkaz tím, že postoupíme v duchovním - církevním životě a přiblížíme se plné pravoslavné Tradici, jak je zakotvena v Písmu svatém, ve svatých kánonech a dávné praxi Církve. Je proto na místě zamyslet se v této souvislosti uvádění svatých pravoslavných kánonů do života místní pravoslavné církve i nad praxí zpovědní. Tzv. „společná, veřejná, obecná zpověď“ se ve světovém pravoslaví i dnes ještě sporadicky vyskytuje - je však problematické ji přijmout jakožto praxi výhradní, jak se to děje na mnoha našich farnostech.

Moravské pravoslavné duchovenstvo se kdysi na jedné své konferenci shodlo, že při každém rozhřešení musí být uložena epitimie - to jest uložení vykonání nějakých skutků pokání, aby byl duchovní stav kajícníka stále léčen… Jak je však možno uložit epitimii, když kajícníci hříchy vyznávají-nevyznávají, tedy jen obecně souhlasí s tím, že nějaké hříchy mají… Každá epitimie je individuální, neboť léčí duchovní nemoci, které jsou u každého člověka jiné, každý trpíme jinými vášněmi a jsme obtíženi jinými poklesky; jestli např. pro někoho je jeho duchovním problémem hněv a zloba, pak pro jiného člověka může být jeho slabostí přejídání a lenost a pod. Zatím jsme hovořili o tom, jak obecnou veřejnou zpovědí strádá kajícník, jemuž se nedostává skutečného vyznání a duchovního vedení a léčení; je však též záhodno zmínit se o nebezpečích, která přináší obecná zpověď knězi.

Jeden z největších učitelů Církve, Bohem prodchnutý sv. Vasil Veliký říká duchovním všech dob: „Dávej pozor na to, aby ses nezalekl člověka pokleslého a abys nevydal Syna Božího (tj. svaté přijímání) do rukou nehodných (v té době se svaté přijímání podávalo věřícím do rukou). Neostýchej se nikoho z mocných tohoto světa, i kdyby třeba korunu nosil, neváhej odloučit ho od svatého přijímání, shledáš-li, že je nehoden. Božská ustanovení totiž přikazují, že nesmí být připuštěn k svatému přijímání nehodný křesťan, neboť na takové se pohlíží jako na pohany. Neobrátí-li se, pak běda jim i těm, kteří jim svaté přijímání vydali. Dbej toho - praví ještě svatý Vasil - neboť není to má věc, ale ty sám se budeš za ni zodpovídat...“ A co se týče možného zanedbání duchovního vedení tam, kde se koná svatá Tajina pokání výhradně společnou formou? Takovému knězi hrozí Církev: „Zahyne-li byť jediná tvá ovečka pro tvou nedbalost, bude požadována z tvých rukou.“

Jistě, je pohodlnější pro kněze i pro věřící konat svatou Tajinu pokání obecně, abychom se nemuseli namáhat a hlavně se sebou něco obtížného a nepohodlného dělat. To je však postoj proti-křesťanský. Základní ideou křesťanství je totiž proměna člověka mířící až ke zbožštění. Tuto proměnu s námi sice koná Duch Svatý, ale základním předpokladem pro ni je lidská námaha. Křesťany jsme proto, abychom se sebou něco zásadního - a tím i nepohodlného - činili, abychom se proměňovali ke svatosti, otevírali se působení svatých Božích energií, a to nikoliv proto, abychom si nechávali posvěcovat náš starý způsob života. Člověk tak, jak je - jak se narodil do tohoto světa ze své pozemské matky - nemůže být spasen. Aby došel spásy, musí být zcela přebudován, musí se sebou nechat něco zásadního učinit, musí sám se sebou něco dělat. To jsou základní myšlenky duchovního života, který je pro křesťanství typický a bez kterého není spásy.

Pokání není snadné, ale je omylem pokusit se usnadnit jej. Pokání není snadné, protože naše hříchy jsou veliké a jsou čímsi zásadním, co nás od Boha naprosto odděluje. Stejně jako zašlá špína nejde snadno smýt, tak není snadné opravdu vyznat a oplakat naše staré hříchy. K odstranění množství nečistot je třeba úsilí a práce; stejně tak k očištění od hříchu, k očištění duše, na níž Bůh hledí, je třeba velkého úsilí a práce na sobě i přemáhání se.

Kněz je ten, kdo své svěřené stádce vede k Bohu, kdo mu zprostředkovává setkání s Bohem. Tak má kněz vést své duchovní ovečky k rozpoznání vlastní hříšnosti, k vroucnému vyznání svých hříchů, ke zkroušené lítosti nad nimi, k touze být očištěn a k odhodlanému rozhodnutí žít pak již novým životem. Kněz slouží svým svěřencům tím, že jim zjevuje Boží pravdy; tak musí svá duchovní dítka přivést k poznání, že hříšníci nebudou mít účast v Království Božím, nad které nic krásnějšího a smysluplnějšího není.
Začátek pokání je uvědomění si svého poskvrnění, které mne propastně odděluje od věčných blah a uvrhuje mne ven do temnot, kde je již jen věčný pláč a skřípění zubů. Má-li kněz plnit svou úlohu a vést svá duchovní dítka do Království Božího, k Bohu musí je přivést k duchovnímu pláči, který jediný jim může přinést odpuštění hříchů, očištění - a tak otevřít cestu zpět domů, do příbytků Božích. Kněz, který vždy uděluje jen všeobecné „rozhřešení“ na základě pouhého obecného vyznání hříchů, nevede své ovečky k duchovnímu růstu tak, jak by mohl a měl, nechává své svěřence, aby rostli, kam kdo doroste, a případně je tak nechává i bloudit, ne-li přímo spadnout do jámy.
Na farnostech, kde se konává společná obecná zpověď, by měli všichni přistoupit alespoň jednou do roka - např. v období postním - ke skutečné zpovědi s duchovní rozhovorem a udělením epithimie.

Autor článku je přesvědčen, že „rozhřešení“ obdržené při společné obecné zpovědi naprosto nemůže očistit a rozvázat věřícího od vážnějších hříchů, o kterých hovoří svaté kánony od svatých Otců, kde je i určena příslušná epitimie, kterou je sice možno v dnešní době zmírnit, ale nikoliv opominout (např. hříchy smilstva, cizoložství, homosexuality a všech sexuálních nepřístojností, krádeže, vraždy, potratu atd.).
Ovšem i „drobné“ hříchy mají moc člověka duchovně zahubit, pokud je nerozpozná a nesmývá je ze svého duchovního těla duchovními slzami pokání, lítosti a touhy po vlastní nápravě; neboť žádný hříšník - ani velký ani malý - nemůže vstoupit do Království Božího, kam nevejde nic nečistého. Proto jsou důležité osobní tiché zpovědi s duchovním rozhovorem a přijetím epithimie nejen pro „velké“ hříšníky, ale i pro hříšníky „malé“, aby nezůstali nakonec právě oni vně Božích příbytků; vzpomeňte ostatně, jak jsme již výše poznamenali - mnozí poslední budou prvými a mnozí první budou jako poslední...

Je třeba stále prosit za dar očišťujícího duchovního pláče, skutečného pokání, které se nespokojuje s obecným vyznáním hříšnosti, ale žádá si opravdového konkrétního vyznání svých hříchů v duchovním rozhovoru se zpovědníkem, aby mohlo být obdrženo opravdové konkrétní rozhřešení, a tak se otevírala cesta získávání svatosti, cesta spásy...

kněz Jan Baudiš
převzato z http://www.orthodoxia.cz