Proč být pravoslavným křesťanem

(Nejstručnější informatorium: proč ANO - proč NE)

OBSAH:

  1. Proč věřit v Boha?
  2. Proč být křesťanem?
  3. Proč být pravoslavným křesťanem?
  4. Proč nejsme římskými katolíky?
  5. Proč nejsme protestanty (evangelíky)?
  6. Proč nejsme pohany?
  7. Krátké vyložení pravoslavné křesťanské víry



Proč věřit v Boha?

Člověk nemůže být bez Boha. Bez Boha nelze vůbec být. Bůh je pramen všeho bytí čili veškeré existence. On je Jediný, který přivádí lidi, zvířata i věci z nejsoucna v jsoucnost - dává jim existenci. Tvoří z ničeho - přivedl vše z nebytí v bytí... Člověk má schopnost toto tajemství postihnout nikoliv rozumem nýbrž láskou.

Život bez Boha není šťastný a člověka nemůže takový život plně uspokojit. Člověk není něčím tak nízkým a malým, aby jej mohlo plně uspokojit cokoliv omezeného, konečného a pomíjivého - velikost člověka, stvořeného jako Boží obraz, se projevuje především tím, že se nespokojí s žádnou náhražkou, že stále hledá, dokud nenalezne Nevyššího, tím, že ho může uspokojit jedině sám Bůh. "Bůh je láska," praví Písmo. Bez lásky nelze šťastně žít.

Bůh tvořil vše z lásky. Člověka stvořil jako blaženého a nesmrtelného. Mezi člověkem a Bohem však vznikla přehrada. Tu stěnu oddělující člověka od Boha vybudoval kdysi v dávnověku člověk, když podlehl pokušení ďábla. Této hradbě, která začala lidem bránit v těsném obecenstvím s Bohem, říkáme hřích. Je to nedostatek lásky a důvěry k Bohu, jsou to zlé skutky. Následkem hříchu je smrt. Hřích totiž pokazil vnitřní duchovní uspořádání člověka, který se tím stává smrtelným. Člověk sám již nebyl schopen tuto hradbu překonat a zbořit, neboť tím, že se oddělil od Boha -- pramene života -- ztratil své původní schopnosti a síly. Tento defekt se projevuje neschopností člověka plně a stále milovat, náklonností k hříchu aj.

Přehradu hříchu mohl zbořit jedině Bůh. A Bůh to začal připravovat hned v tom okamžiku, kdy člověk tuto hradbu vztyčil a stal se kvůli tomu smrtelným - začal umírat. Proč Bůh dovolil člověku, aby zhřešil, proč ho nechal, aby se odvrátil od svého Stvořitele a propadl smrti? Bůh totiž stvořil člověka jako svůj obraz; člověk je tedy svobodným obrazem svobodného Boha. Kdyby ho Bůh vrátil k sobě násilím, pak by narušil jeho svobodu, a tím by zničil lidskou podstatu, která je Božím obrazem. Proto Bůh nevrátil padlé lidi k sobě násilím, ale začal je postupně připravovat k přijetí jeho plánu spásy. Vedl a duchovně pěstoval jeden vybraný národ (Izrael), kterému se zjevoval a učil jej. To proto, aby tento národ mohl vydat ženu, ze které se bude moci narodit vtělený Bůh. Trvalo to několik tisíc let; pak se narodila Matka Boží - Panna Marie, která porodila Ježíše Krista.

Pán Ježíš Kristus byl vtělený Bůh - je tedy Bůh i člověk. V Jeho Osobě se opět spojilo lidství s Božstvím. Napravuje to, co první lidé pokazili. Ježíš Kristus vzal na sebe hříchy lidí, aby každý, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Kristus Spasitel rozbořil onu hradbu nepřátelství a vybudoval cestu, po níž kráčejí ti, kteří uvěřili Bohu a svobodně se rozhodli vrátit se zpět domů - k Bohu, do věčných příbytků u Otce. Spasitel otevřel lidem cestu k odpuštění hříchů, k lásce, která přesahuje lidskou představivost a veškerou lidskou omezenost. Láska je cestou k nesmrtelnosti a blaženosti bez konce.

nahoru



Proč jsem křesťanem?

Protože toužím být spasen. Spasení to je věčný blažený život v Království nebeském, kde je pro ty, kteří Boha milují, připraveno něco nesmírného, co ještě nikdo neviděl, o čem nikdo ještě neslyšel, co nikomu ani na mysl nepřišlo (tak to popisuje veliký mystik, kterému bylo dáno nahlédnout až do nebe, - apoštol Pavel). Takové veliké spasení připravil lidem nebeský Otec a cestu k němu umožnil Ježíš Kristus; tento "nebeský most" napjatý ze země do Božího Království je udržován Duchem Svatým a to v Církvi, kterou kvůli tomu Ježíš Kristus vybudoval tím, že na svaté apoštoly seslal Ducha Svatého, Jenž v Církvi přebývá neustále a zpřítomňuje zde všechny plody Kristova díla spásy. Co je to ono stále velebené dílo spásy, které pro nás koná celá přesvatá Božská Trojice? Otec je koná tím, že poslal Božího Syna na zem vykonat spasení hříšníků; Bůh Syn je koná tím, že se jako Bůh vtělil - přijal lidství, aby je uzdravil; kázal a léčil, vykoupil lidi tím, že se nechal mučit, ukřižovat a zemřel, poté z mrtvých vstal, vystoupil na nebesa a seslal Ducha Svatého na své apoštoly; a Duch Svatý koná naši spásu tím, že udržuje Církev a tím i cestu do nebe pro všechna pokolení. Svatý Duch v Církvi posvěcuje lidi a působí v nich vnitřní proměnu. V Duchu Svatém jsme schopni postihnout pravdu Evangelia a modlit se - hovořit s Bohem. Říkáme: v Duchu Svatém, skrze Syna (tj. Krista) k Otci.

Bez odpuštění hříchů člověk nemůže být spasen čili nemá přístup k věčnému blaženému životu v nebeském Božím Království, kam nemůže vejít nic nečistého, nic poskvrněného hříchem. Člověk je však ve stavu, kdy není schopen nehřešit - všichni jsme zhřešili a stále hřešíme. Jedinou možnou cestou ke spáse je tedy získat od Boha odpuštění hříchů - a to se děje skrze Ježíše Krista v Jeho Církvi. Bez odpuštění hříchů nemůže být nikdo spasen - to je klíčová teze křesťanského učení.

Všichni jsme zhřešili, a proto jsme daleko od Boha (Římanům 3,23). "Odplatou za hřích je smrt," praví Písmo a pokračuje, "v Ježíši Kristu je však milost Boží a život věčný" (Římanům 6,23). Duchovně jsme umrtveni hříchem a sami sebe nemůžeme vzkřísit - nemůžeme tedy sami sebe spasit: "Milostí (blahodatí) Boží spaseni jsme skrze víru (ne sami ze sebe) - ne svými skutky," píše v Bibli apoštol Pavel (Efezským 2,8-9).

nahoru



Proč být právě pravoslavným křesťanem?

Protože pravoslavná církev uchovává původní křesťanskou víru, kterou odevzdali svatí apoštolé. Je zde jedinečným způsobem přítomen Duch Svatý, který koná svaté Tajiny (mysteria čili svátosti). Lidé zde získávají blahodať (milost) Ducha Svatého, což je nutné ke spasení. Vane zde svěží duch prvokřesťanský. Je zde pravá neklamná křesťanská duchovnost a mystika. Okoušíme zde nevýslovnou útěchu Ducha Svatého. Stále se různými - přirozenými i nadpřirozenými - způsoby potvrzuje, že pravoslavné učení je pravdivé a že pravoslavná duchovnost je spásonosná. Historie bez pochybností dokládá, že pravoslavná církev pochází od svatých apoštolů.

Pravoslavná církev je identická s Kristovou Církví apoštolskou a to totožností učení, praxe a ducha; i církevně-právní návazností na prvokřesťanskou Církev.

Ježíš Kristus vybudoval jednu jedinou Církev, nikoliv více církví ani nějakou „neviditelnou církev“, jež by se měla jakoby skládat z mnoha církevních společenství různících se vírou a protiřečících si praxí.

Věříme, že jen jediná z církví může být pravá, a jen o této jediné Církvi není pochybností o tom, že se zde děje spasení hříšníků. Jsme pravoslavnými křesťany, neboť věříme, že touto jedinou Církví Kristovou je církev pravoslavná, kde se věrohodně koná Kristova spása.

V pravoslavné církvi vždy vítězil smysl pro neviditelný duchovní život nad praktickým duchem světa. Poslední slovo zde má vždy láska. Patrný je zde rychlý duchovní růst věřících a přijímání podivuhodných duchovních darů. Každé století lidských dějin od Krista až po dnešek je ozdobeno životy mnoha pravoslavných svatých - mučedníků, asketů, divotvorců, podivuhodně Bohem obdarovaných nejvzácnějšími duchovními dary. V žádné době neměla pravoslavná církev nouzi o zázraky, uzdravování a Boží znamení.

Zážitek reálné duchovní zkušenosti při setkání se s pravoslavnou církví, vnímání její jedinečné posvátné duchovní atmosféry a dotek nepřerušené dávné křesťanské tradice či zkušenost obdarování a duchovní útěchy (jinde marně hledané) - to bývají časté příčiny rozhodnutí stát se pravoslavným křesťanem.

nahoru



Proč nejsme římskými katolíky?

Římsko-katolická církev svévolně opustila rodinu pravoslavných církví, když římský patriarchát přerušil v roce 1054 křesťanské společenství s ostatními čtyřmi patriarcháty a proklel je. Většina křesťanů (a ta byla na Východě) tenkrát zachovala Pravoslaví: tyto čtyři východní patriarcháty nadále používají původní název Církve Kristovy: "Pravoslavná katolická Církev". Menší část křesťanů, která byla pod patriarchou římským, jím byla odtržena od původní Církve - odpadla tehdy spolu s ním od Pravoslaví i od pravé katolicity; Řím tedy pojal úmysl založit svou katolicitu na sobě samém (vyjádřil to i vznik nového názvu: římsko-katolická církev), což je ovšem protimluv, neboť katolicita (obecnost, sborovost) nemůže být už z principiálních důvodů založena na nějakém místě či městě nebo se zakládat na nějaké osobě. Pravoslavní trvají na své katolicitě (v původním slova smyslu) a odmítají přijmout deformované pojetí "katolicity římské".

S "velkým rozkolem" je neoddělitelně spojeno zavedení hereze „filioque“ (tj. nepravdivého a neevangelijního tvrzení, že Duch Svatý vychází „i ze Syna“, které bylo arogantním způsobem nedovoleně Římem vsunuto do Vyznaní víry (Creda), čímž byla v římské církvi dogmaticky změněna víra v Boží Trojici.

Pravoslavní taktéž odmítají nároky římského papeže na mocenský primát nad celou Církví, jako věc v celém prvém tisíciletí v křesťanstvu neznámou (je proto bezpočet historických dokladů). Římský papež požíval v prvém tisíciletí v Církvi „primát cti“ - vyjadřujeme to slovy: „první mezi rovnými;“ tento primát římskému papeži - dokud byl v pravoslavné Církvi - nebyl upírán. Stejně tak odmítáme i daleko později zformovaný kult římského papežství vyjádřený papežským dogmatem o „neomylnosti římského papeže“. (Nelze přijmout nemožné výklady tzv. „petrovských míst“ v Novém zákoně, jehož text naopak obsahuje mnoho míst, které údajný Petrův mocenský primát nad Církví zřetelně negují.)

Pravoslavní odmítají nová papežova dogmata vyhlášená v římské církvi po odpadnutí od pravoslavné církve (kromě již výše zmíněných, např. dogma o očistci, o odpustcích a tzv. „nadbytečných zásluhách svatých“ a o neposkvrněném početí Panny Marie ve sv. Anně a všechny ostatní novoty), neboť se odchylují od původní křesťanské víry a neodpovídají pravdě. Trváme na tom, že křesťanská víra musí být naprosto pravdivá, jinak by neměla spasitelnou sílu. Pán Ježíš pravil o spasení v Kristu: Já jsem cesta (tj. správná praxe), pravda (tj. pravá víra) a život (pravdivé poznání Boha - věčný život) (Jan 14,6); jindy řekl: "Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí" (Jan 8,32); čili jenom pravá víra v Boha, pravdivé církevní učení a pravdivá křesťanská praxe mají spasitelnou moc. V římské církvi se však již nesetkáváme s pravou vírou svatých apoštolů ani se správným výkladem Písma ani se zachováváním původní křesťanské Tradice a praxe.

Z hlediska Pravoslaví není přijatelné latinské učení o ospravedlnění, jiné je pojetí tzv. „dědičného hříchu“, nesprávné učení o „stvořené a nestvořené milosti“; odlišnosti jsou v přístupu k uctívání ikon (papežská církev dnes sice ikony formálně ctí, ale theologicky vlastně stojí na půdě ikonoborců), podstatné rozdíly jsou též v pojímání pramenů církevního učení - Písma a Tradice.

Pravoslavní se neztotožňují se specifickou spiritualitou, která zavládla v římské církvi po jejím oddělení od Kristovy církve pravoslavné. Byl to nejprve racionalistický duch scholastiky, a pak duchovnost mystiků renesance a baroka, jejíž duch je zcela vzdálen o původní křesťanské mystiky (představiteli této autentické křesťanské duchovnosti jsou např. pouštní /egyptští/ Otcové, s jejichž mystikou se v nezměněné podobě dodnes setkáváme všude tam, kde rozkvétá pravoslavná víra). Nová duchovnost pěstovaná osobami, které jsou v římsko-katolické církvi ctěny jako světci, budí u pravoslavných nedůvěru (zvláště ji odmítají pravoslavní svatí mystikové, kteří ji označují za pokaženou, klamnou a někteří dokonce hovoří o souvislosti projevů římsko-katolických svatých s působením démonů nebo v tom vidí projev duchovního bloudění). Posun v duchovnosti římské církve považujeme za důsledek změny víry, neboť "spiritualita je žitá dogmatika".

Pravoslavní nemohou přijmout církevní praxi, jež převládla v latinské církvi. Praxe římské církve ve druhém tisíciletí neodpovídá obyčejům prvokřesťanským, ba přímo odporuje praxi křesťanů v prvém tisíciletí. Je to zejména princip církevní správy, instituce odpustků, odepření účasti na kalichu laikům na dlouhá staletí, odpírání přijímání pokřtěným nemluvňátkům, zavedení povinného celibátu kněžstva, změna kalendáře (bohužel částečně pronikla i do pravoslavné církve), zavedení hudby (varhany a dnes i jiné nástroje) do bohoslužby, uctívání soch (bylo zakázáno VII. všeobecným sněmem v r. 787), výzdoba chrámů nevhodnými obrazy (bohužel proniklo někde částečně i do pravoslavné církve), liturgické změny (nevadí nám samotný západní ritus, nýbrž např. změna resp. odstranění epiklese /proměňování chleba a vína vzýváním Ducha Svatého; místo toho se v latinské církvi rozšířila víra, že chléb a víno jsou proměňovány při vyslovování ustanovujících vět poslední večeře Páně/ z bohoslužby, používání nekvašeného chleba ke konání eucharistie, služba čelem k lidu, křest vykonávaný pouhým minimalizovaným pokropením místo ponoření) atd. Pravoslavní nesouhlasí ani s římskokatolickým učením o svátostech, jejich pojetí apoštolské posloupnosti a církevních sněmů, neboť se držíme původního učení o těchto důležitých součástní křesťanství; zcela pak zavrhujeme dříve tolik rozšířenou praxi interdiktů, inkvizice, křížových válečných výprav, krvavých misií a dal.)

Vidíme, že v průběhu druhého tisíciletí zavedla římská církev -- již oddělená od křesťanské orthodoxie a od jednoty katolické Církve Kristovy -- dlouhou řadu nových dogmat, nauk, obyčejů a dalších změn či novot. Pravoslavní s tímto „vývojem“ (či spíše odklonem, resp. úpadkem) nesouhlasí a nemohou se s těmito novotami ztotožnit.

Pragmatický duch, jehož jsou plny dějiny římsko-katolické církve, vyjádřený jezuitským heslem: „Účel světí prostředky,“ ukazuje na zásadní odchýlení se od prvokřesťanského ducha. Papež se stal na dlouhá staletí světským panovníkem, dokonce postaveným nad světské krále s císaře; stále rostoucí politická moc spěla k reálné světovládě (podílet se na světské vládě a správě je duchovním osobám přísně zakázáno svatou Tradicí - svatými otci a církevními sněmy). Nelze sedět na dvou židlích; v Bibli Pán praví, že nelze sloužit dvěma pánům: Bohu i mamonu. (Matouš 6,24)

Problematická je řada úkazů, jimiž jsou naplněny dějiny římské církve v druhém tisíciletí a které vzbuzují pochybnosti o tom, že by takto mohla obtížena pravá Církev - nevěsta Kristova. Především zmiňujeme dva historické jevy velice bolestné pro pravoslavné křesťany: jednak křižácké války, při kterých byli latiníky masakrovány nekonečné zástupy pravoslavných křesťanů, znesvěcovány svátosti a zběsile se drancovalo a loupilo - brutalita latinských křesťanů neměla meze - aby zde byl na ruinách Pravoslaví založen latinský patriarchát (ukrutnost latinských křesťanů byla pověstná po celém Východě, proto se muslimové, hrozila-li jim porážka, snažili vzdát se do rukou Byzanticů než papeženců; byzantští křesťané zase raději viděli na ulicích svých měst turecké turbany než kardinálské klobouky, protože muslim býval k Pravoslaví tolerantnější než římský katolík); a dále připomínáme vnucené unie, při nichž byli pravoslavní křesťané násilně sjednocováni s papežem pomocí lstí, tvrdého tlaku, křivd a mučení; často teklo mnoho krve pravoslavných křesťanů, vždy se normou chování římských katolíků k pravoslavným stávalo bezpráví a útlak; pravoslavní nejsou s to pochopit, jak mohli ti, kteří si říkají křesťané, vykonat tolik hrůzy a způsobit tolik neštěstí. Ani chování římské církve na Západě není nikterak povzbudivé; viz např. upalování tzv. "čarodějnic", vzájemné krvavé pronásledování se s protestanty, násilné krvavé misie "mečem a křížem"...

Dnešní problém nápravy vzájemných vztahů netkví ve formálním odpuštění spáchaných hrůz; nedůvěru a potřebu připomínat tuto minulost v nás vzbuzuje obava z možného opakování stejného tlaku ze stejné strany - nynější duch a praxe římské církve totiž nevidíme odlišnými od minulosti (viz např. problematika pronásledování pravoslavnych ze strany tzv. "řecko-katolické církve" a to nejen v minulosti i v současnosti - viz události na východním Slovensku v 90. letech 20. století).

Jak pravila jedna ze slavných duchovních osobností současnosti -- rumunský starec Cleopa -- o případném sjednocení pravoslavných s římskými-katolíky: "Nejedná se o sjednocení, ale o návrat římských katolíků k Pravoslaví". Závěry významného pravoslavného sněmu (r. 1583) projednávajícího vztah pravoslavných k římské církvi (konaného u příležitosti zavedení Gregoriánského kalendáře).

nahoru



Proč nejsme evangelíky či protestanty?

Nelze souhlasit s rozhodnutím nějakého člověka založit si vlastní církev, byť by tak někdo činil s nejlepšími úmysly. Zakládat Církev může jedině Ježíš Kristus.

Založí-li si některý reformátor církev - nemůže to být Církev Kristova, ani toto nově založené křesťanské společenství nemůže mít na pravé Církvi žádnou účast, nýbrž je to vždy jen "církev" či spíše společenství toho, kdo ji založil - tedy spolek reformátorův.

V protestantských církví nenalézáme správnou křesťanskou víru ani správný výklad Písma ani křesťanskou posvátnou Tradici. Bez autentické křesťanské Tradice nelze správě chápat Písmo, neboť Bible je vykládána Tradicí a Tradice naopak zase Biblí - oba prameny Božského zjevení jsou nepostradatelné. Zavržením posvátné Tradice opustili protestanté i původní ideu Církve: odmítli apoštolskou posloupnost, sedm (základních) svátostí atd. Toto pojetí Církve se nám jeví jako nereálné a neodpovídající Církvi prvokřesťanské. Zatímco římská církev položila příliš veliký důraz na tradici a to na úkor závažnosti Bible, pak protestantské církve se dopouštějí opačného extrému: veškerou váhu kladou na Písmo svaté a to zcela na úkor křesťanské tradice.

Pravoslaví zachovává rovnováhu mezi těmito dvěma zdroji křesťanské duchovnosti.



Důležitá poznámka: 
Když objasňujeme, proč jsme pravoslavnými a nejsme těmi či tamtěmi, nechceme tím útočit na jinak věřící. Pán Ježíš Kristus nás učí, aby naše řeč byla jasná: „Ano ano, ne nikoliv“ a nic mezi tím. Proto se snažíme vyslovovat se jasně a dle svých schopností korektně. Dnes je sice v módě vyjadřovat se na toto téma ekumenicky neurčitě a zamlženě, ale to - jak se domníváme - není na místě, neboť se takovým způsobem žádný problém nevyřeší. Bude-li nějakého sjednocení mezi křesťany různých konfesí dosaženo, jakou bude mít hodnotu, když nebude založeno na pravdě? A na obvyklou otázku, zda je pravoslavná Církev „lepší než jiné“, odpovídáme, že je Kristova a je svatá - a co může být víc? Její svatost však není dílem lidským, nýbrž Božím. Naše Církev je společenstvím hříšníků, kteří se stále dopouštějí nějakých poklesků; jestliže byla pravoslavná Církev uchráněna před spácháním některých zvláště hrozných skutků, pak je to jen a jen dílo Boží a nikoliv naše zásluhy - a to samé platí i o všech případech, kdy se nám snad daří vykonat i něco dobrého.


nahoru



Proč nejsme pohany, hinduisty, buddhisty a pod.?

Tážeme se: „Kdyby spása člověka byla možná i bez příchodu Spasitele Ježíše Krista a děla se i vně Jeho spasitelného díla (tedy mimo Církev), proč by se Boží Syn vlastně vtěloval, nechal se potupně popravit a vstával z mrtvých?“ Celé Boží zjevení - svatá Písma Starého i Nového zákona - vydávají jednoznačné svědectví, že člověk nemůže dojít spásy a duchovního uzdravení mimo Krista; jeden citát za všechny - Ježíš pravil: „Nikdo nepřichází k Otci, než skrze Mne.“

Víme, že mnozí jogíni, buddhisté či jiní moderní pohané rádi citují Bibli a používají ji k doložení svého učení. Takové citace však bývají pravidelně vytrženy z kontextu a vykládány zcela proti duchu Bible. Podle našeho názoru lze s úspěchem pochybovat, že by ty biblické osoby, které tato slova vyřkly, je mohly myslet takovým způsobem, jakým je dnes někteří pohané vykládají.

Bible bývá sice vázána do jedné knihy, leč v podstatě je to celá knihovna knih napsaných v různých dobách a lidmi nejrůznějšího vzdělání a profesí a ze všech sociálních skupin; jestliže všechny tyto knihy jsou spojeny podivuhodnou vnitřní provázaností a jednotou čili mají jednoho ducha, pak je to dokladem, že vznikly inspirací z jednoho zdroje - Božskou inspirací Ducha Svatého, „který hovořil skrze proroky“. Proto je nutno vykládat Bibli pouze v tomto duchu - v Duchu Svatém, Jenž sestoupil a přebývá v Církvi; výklad v jiném duchu -- byť by byl sebezajímavější -- je výklad mylný, neautentický.

Učení pohanských náboženství nemůžeme považovat za pravdivé, neboť je v mnoha zásadních bodech v rozporu s Božím zjevením - není možno věřit oběma zdrojům současně: buď věřím učení pohanskému či křesťanskému. Kdyby měli pravdu pohané, pak by to znamenalo, že Bible lže.

Jedině učení, které je celé -- od A až do Z -- pravdivé, má v sobě duchovní sílu spasit člověka (Ježíš pravil: „A poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí.“) Jsou body, ve kterých se zdá stýkat se křesťanství s některými naukami pohanskými; to nás však neopravňuje považovat obě učení za stejná a opomíjet zásadní rozdíly mezi nimi.

Jedním ze sporných bodů je např. pohanské učení o reinkarnaci (převtělování, znovuvtělování lidí). Tzv. „důkazy reinkarnace“, kterými jsou dnes zaplněny stránky některých knih, považujeme za naprosto nepřesvědčivé.

Naprosto je při předkládání těchto „důkazů“ ignorována možnost klamání démony či jiné složité duchovní souvislosti. Domníváme se, že démoni mají značný zájem na tom, aby lidé uvěřili v reinkarnaci, neboť tato víra má za následek ochabnutí intenzity duchovního zápasu za spásu a přijetí pohanského učení o duchovním vývoji člověka v průběhu mnoha vtělení; podle tohoto učení člověk dosahuje duchovní dokonalosti během mnoha životů, musí se tedy prý mnohokrát narodit a duchovně se zdokonalovat až se postupně stane dokonalým. Podle křesťanského učení člověk zcela přišel o schopnost získat vlastními silami ztracenou duchovní dokonalost; leč spásu můžeme získat skrze Krista a máme k tomu jedinou příležitost -- a tou je tento jedinečný život, který právě žijeme. K získání spásy člověk potřebuje všechny své síly; upíná-li se ovšem k naději, že bude moci pokračovat v nějakém „příštím životě“, pak už není schopen věnovat se duchovnímu zápasu s tou intenzitou, která je potřebná. Neztrácejme též ze zřetele, že učení o reinkarnaci, které je nyní mnoha západními lidmi přijímáno s takovým nadšením, je ve své domovině (Indie, Tibet apod.) považováno za prokletí -- tady je kolo reinkarnace vnímáno jako strašná kletba spočívající na lidstvu (Gándhí pravil, je to příliš těžké břemeno, než aby je člověk mohl unést); též některé významné autority z buddhistické duchovní oblasti(!) odmítají učení o reinkarnaci ve všech jeho podobách!

Mnozí pohané odmítají věřit v existenci ďábla a démonů. Říkají, že není zlo, je jen nevědomost. Nevědomost, která má za následek tolik desítek či stovek milionů plánovitě zavražděných lidí -- a to jen v právě uplynulém 20. století ve dvou světových (a řadě „menších“) válkách, v koncentračních táborech s plynovými komorami, gulazích, -- to není jen nevědomost, to je aktivní zlo, které není pouhou pasivní nepřítomností dobra! Jiní pohané zase naopak věří, že vedle sebe existují dva kosmické principy -- dobrý a zlý (toto učení se nazývá „dualismus“). Prý si bez existence zla člověk není schopen uvědomit dobro. Opačně učí křesťanství -- není potřeba tmy, aby mohlo být světlo; Bůh stvořil vše jako dobré; i satan byl Bohem stvořen jako dobrý anděl, pak ale využil své svobody a stal se zlým a nepřátelským vůči Bohu. Oba pohanské názory tedy shledáváme jako nesprávné a nepravdivé a připomínáme, že jde o velice důležitou oblast duchovního učení. Podle našeho názoru nelze bez pravdivého poznání o Bohu a o ďáblu dosáhnout duchovní dokonalosti.

Zajímavé je srovnání východního učení o tzv. „karmickém zákoně“ s křesťanským učením o hříchu. Protipólem k hinduistickému učení o karmických následcích všech našich činů, což činí z lidí vězně jejich vlastních skutků, je křesťanská zvěst o vykoupení lidí Ježíšem Kristem, o odpuštění hříchů, tj. smazání všech našich vin a dluhů vůči Bohu Spasitelovou krví, což činí lidi svobodnými, aby se mohli ujmout svého duchovního dědictví, ke kterému byli Božím Synem adoptováni, -- aby byli osvobozeni ze svých vin a hříchů pro Království Boží.

A zde se opět dostáváme ke klíčové tezi křesťanského učení: bez odpuštění hříchů nemůže být nikdo spasen, neboť všichni zhřešili a stále hřeší a nikdo není schopen sám se očistit; vždyť ten, kdo zhřešil, je duchovně mrtvý, a mrtvý člověk nemá sám v sobě sílu vzkřísit se! „Kdo praví, že je bez hříchu, ten je lhář a pravdy v něm není,“ praví Písmo.

Ježíš Kristu přinesl lidem odpuštění hříchů a otevřel tím cestu ke spáse -- k věčné blaženosti. Kristus to mohl učinit, protože je Bůh a nikoliv jen pouhý hříšný člověk. Nikdo jiný než Bůh nemůže odpouštět hříchy. O jiném Spasiteli, který by byl vtěleným Bohem a přinesl lidem odpuštění hříchů, nevíme (ani Buddha ani Krišna ani žádný avátar či boddhisatva o sobě netvrdili něco podobného -- a nikdo z nich se nenechal za hříchy lidí nespravedlivě zabít, obětovat, a nevstal třetího dne z mrtvých). „Spaseni jsme mocí Boží a nikoliv vlastními silami a svými skutky“ (Efezským 2,8-9).

nahoru



Výklad pravoslavné víry - „několika slovy“...

Církev:

Církev je prostředím, kde se děje spása člověka. Je to místo, kde se už nyní a tady na zemi setkáváme s Božím Královstvím. Zde působí Božské energie, které duchovně uzdravují člověka. Církev je mystickým Tělem Ježíše Krista; Pán Ježíš je jeho hlavou, Svatý Duch je duší a věřící jsou údy tohoto tajemného Těla, jímž je katolická pravoslavná Církev Kristova. Skrze sjednocení s ní se stáváme součástí kmene, jímž je Kristus. Pravoslavná církev je církví apoštolskou. To znamená, že je identická s Církví, kterou založil na svatých apoštolech Pán Ježíš Kristus (s touto církví má nepřetržitou historickou spojitost); totožná s prvokřesťanskou církví je pak proto, že věrně bez přerušení zachovává víru a tradici odevzdanou Církvi svatými apoštoly - tedy chrání autentické křesťanské učení, prvokřesťanského ducha, starokřesťanské obyčeje a praxi; to je spojeno se zachováváním tzv. „apoštolské posloupnosti“ tedy svěcení biskupského a kněžského nepřetržitě předávaného od svatých apoštolů (pravá víra není bez apoštolské posloupnosti a naopak). Z pravosti Církve vyvěrá pravost víry.

Víra v Boha:

Pravoslavní křesťané věří v jednoho Boha ve třech Osobách - tedy v přesvatou Božskou Trojici: Otce i Syna i Svatého Ducha. Nejedná se v žádném případě o tři Bohy ani o tři různé projevy jednoho Boha - takové výklady zcela odmítáme! Jsou to tři Osoby sdílející v lásce jedno Božství. Tyto tři Osoby se od sebe liší tím, že Otec je bezpočátečný; Syn pochází od Otce tím, že se z Něho rodí; Duch Svatý pochází od Otce tím, že z Něho vychází. O Bohu víme, že je láska, že je věčný a nekonečný. Je všemohoucí, vševědoucí a je Stvořitel i Spasitel.

Víra ve Spasitele:

Pravoslavní křesťané věří, že Mesiáš očekávaný židovským Israelem přišel. Druhá Osoba Božské Trojice - Bůh Syn - se vtělila, což znamená, že Syn Boží přijal lidské tělo a narodil se z Marie Panny, kterou proto nazýváme přesvatou Bohorodicí. Mesiáš čili Kristus přišel na tento svět a jmenoval se Ježíš; vidíme v Něm Bohočlověka. Ježíš Kristus byl totiž pravým Bohem a pravým člověkem.

Přijal na sebe všechno lidské kromě hříchu. V Osobě Spasitele se tedy spojilo Božství s lidstvím a v tom spočívá tajemství spásy lidí. Můžeme se s Ním spojit, protože byl člověkem, a můžeme skrze spojení s Ním dojít zbožštění, protože je Bohem.

Vyznání pravoslavné víry:

Pravoslavní křesťané vyznávají svoji víru krátkým textem, který byl sestaven na prvém a druhém všeobecném sněmu (tzv. Niceo-cařihradský symbol víry; 4. století po Kristu). Církev pak mnohokrát opakovala zákaz ubírat něco ze znění tohoto symbolu nebo k němu něco k němu přidávat. Pravoslavní kladou veliký důraz na používání neporušeného znění tohoto symbolického textu a nekompromisně odmítají pokus k němu cokoliv přidávat (např. tzv. „filioque“ čili vsuvka „i od Syna“ přidávaná římskou církví do vyznání víry o původu Svatého Ducha), anebo nějak toto vyznání zkracovat (viz např. „ekumenické“ zavádění zkráceného tzv. „apoštolského vyznání víry“, které však nemá se svatými apoštoly nic společného). Na neporušenost prvokřesťanské víry kladou pravoslavní zásadní důraz.

Zde je autentické znění Niceo-cařihradského vyznání víry:


Věřím v jednoho Boha, Otce, Vševládce, Stvořitele nebe a země, všeho viditelného i neviditelného.

I v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce zrozeného přede všemi věky. Světlo ze Světla, Boha pravého z Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného1 s Otcem, skrze něhož vše učiněno bylo. Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha Svatého a Marie Panny a člověkem se stal. Jenž za nás ukřižován byl pod Pontským Pilátem, trpěl a pohřben byl. A třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce.

A znovu přijde se slávou soudit živé i mrtvé; jeho Království nebude (mít) konce.

I v Ducha Svatého, Pána, oživujícího2, jenž z Otce vychází a s Otcem i Synem spoluctěn a spoluoslavován jest a mluvil skrze proroky.

I v jednu svatou, obecnou3 a apoštolskou Církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život věku budoucího. Amen.


Věroučné čili dogmatické pravdy:


Hlavní věroučné pravdy jsou obsaženy v symbolu víry;

je to především učení o trojjediném Bohu.

Další věroučnou pravdou je učení o Ježíši Kristu;

kromě toho, co je o Spasiteli řečeno ve Vyznání víry, věří pravoslavná církev, že byl Bohočlověkem: v jeho Osobě se spojilo Božství s lidstvím, byl pravý (skutečný) Bůh a pravý člověk;

jednobytný s Bohem i jednobytný s lidmi;

přirozenost Božská byla s přirozeností lidskou spojena v Osobě Kristově neslitě, nezměnitelně, nerozdělitelně a nerozlučně.

Dále uctíváme Matku Boží jako přesvatou Bohorodici;

věříme tedy, že porodila nikoliv jen člověka, nýbrž i Boha.

A konečně uctíváme svaté a jejich ikony a svaté ostatky (samozřejmě uctíváme i ikony Spasitele a Bohorodice);

při uctívání ikon se neklaníme jejich materiálu, nýbrž uctíváme předobraz;

ikonám nevzdáváme takový způsob úcty, který patří jedině Bohu.

Tyto věroučné pravdy, jejichž přijetí je závazné pro každého, kdo se chce nazývat pravoslavným křesťanem, byly formulovány na sedmi všeobecných sněmech (od 4. do 8. století) a následně přijaty celou Církví po celém světě a ve všech dobách.

(Pravoslavné víře jsou cizí dogmata vyhlášená římskými papeži v druhém tisíciletí - tj. po té, co se latinská církev oddělila od církví pravoslavných; např. římské dogma o očistci, o prvenství a neomylnosti římského papeže, o neposkvrněném početí Panny Marie.


nahoru

Poznámky

1Jedné jsoucnosti, bytnosti, podstaty
2Životodárce
3Sborovou, katholickou

Pomoc chrámu