OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Русский     Česky     Pomoc chrámu     

Třetí neděle Velkého půstu
Neděle uctívání svatého Kříže

11 března 2018

Kázaní

Uctivání svatého Kříže

Tato neděle je středem půstu; do tohoto pomyslného »ohniska« položila Církev svatý Kříž a přivádí postící se věřící k jeho uctění. Kříž je znamením, jehož vnitřnímu obsahu nebude tento svět nikdy rozumět. Nejprve je třeba stát se "bláznem pro Krista" (jak o tom v Bibli hovoří apoštol Pavel), aby pro nás přestal kříž být pohoršením či bláznovstvím, aby se nám ze znamení potupy, popravy a ztroskotání stalo znamení vítězství, slávy a spásy. Když křesťané uctívají znak kříže, pak tím vyznávají, že pohrdají tím, co je slavné, silné a žádané v očích světských lidí, protože křesťanský život je budován na Boží moci, která se nikdy neděje skrze světskou slávu, lidskou vznešenost, politickou moc..., nýbrž děje se skrze lidskou slabost. Tam, kde končí lidské schopnosti, politický vliv, moc bohatství a lesk všeho světského a dočasného, tam se začíná dít dílo Boží, neboť Bůh si vybírá právě ty slabé, bezmocné a bezvýznamné, aby na nich zjevil své slitování, všemohoucnost a velikost. Síla Boží se nikdy nespojuje si silou lidskou, ač si to mnozí v dějinách toužebně přáli.

Principy této »Boží logiky« zjevil sám Spasitel, Ježíš Kristus; nejdříve svým životem: když míjel mocné společenské veličiny a vcházel pod střechu společenských vyděděnců, pospíchal ke zmírajícím a zástup svých stoupenců si sestavil do značné míry z těch, kteří v životě nejenže nebyli úspěšní, nýbrž přímo selhali – a to často i v těch základních otázkách lidského života a zbožnosti. Tak se děje Boží láska k člověku – láska, která chce odpouštět.

Avšak v plnosti zjevil princip Boží cesty k člověku a tedy i cesty člověka k Bohu, když největší dílo, které kdy bylo v dějinách času vykonáno: spasení hříšného a padlého člověka (spása byla dílem ještě větším a slavnějším, než samo stvoření), vykonává v největším lidském ponížení – tedy skrze nespravedlivé odsouzení, nejhroznější popravu a potupnou smrt.

Vidíme Krista, jak po svém slavném proměnění na hoře Tábor, neustále sestupuje, a to nejen z hory, nýbrž i lidsky se pokořuje, a protože nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil, s údivem spatřujeme Spasitele, Bohočlověka, jak při poslední večeři apoštolům umývá nohy (práce otroků), o chviličku později se vtělený Bůh nechává poplivat, a strpí posměch a bití od tlupy hrubců, aby nakonec přijal nespravedlivý rozsudek smrti a nechal se popravit na dřevě kříže… Jako nejubožejší ze všech lidí – neboť co může být ubožejším koncem, než nespravedlivé odsouzení k smrti, kdo je poníženější, než nevinně popravený? A kdo by mohl být nevinnější, a tedy čí poprava mohla být nespravedlivější, než bylo ukřižování Spasitele, který neměl žádného hříchu? A jaká poprava je hroznější, než dlouhá smrt na slunci pozvolným dušením při ukřižování?

Svatý Kříž

Hle, sám Bůh ukázal, jak nicotné jsou v Jeho očích hodnoty a sláva tohoto světa! On sám zjevil, že cesta moci, síly a bohatství, není Jeho cestou a tudíž ani cestou těch, kdo chtějí Jeho cestami kráčet! Tudy vedla cesta ke Vzkříšení. Když touto cestou kráčel Spasitel a zjevil ji tedy jako cestu spásy, jak bychom mohli ke spáse kráčet my nějakou jinou cestou, než cestou kříže? Odporuje to sice principům uvažování světa, v němž je úspěšný ten, kdo získá moc, bohatství, postavení, krásu, schopnosti, vzdělání, leč Kříž je obrazem nebeské hierarchie hodnot a Božského vidění toho, co je podstatné a co nikoliv. Z pohledu věčnosti, je úspěšný ten, kdo hledí na vše, co je světu žádoucí, jako na lejno (jak pravil apoštol Pavel), kráčí úzkou cestou a své bohatství střádá nikoliv do sejfů v bankách, nýbrž do pokladnic nebeských. Kdo se ponižuje, bývá povýšen – to je nezměnitelný zákon spásy.

Křesťané od dávných dob chápali, že kdo chce křesťansky smýšlet, musí přijmout tuto »Božskou logiku« a nemudrovat »po světsku«. Nelze spojit světlo s tmou, a Boží cesty nemají nic společného s cestami světa. Proto křesťané učinili znak kříže svým znamením. Je to znamení spásy, současně i znamení křesťanského smýšlení a způsobu života. Kříž za sebou skrývá novou životní formu. Někteří to vidí tak, že vedle různých forem života na zemi (tj. od tzv. »neživé přírody« přes rostlinnou a živočišnou až po lidskou) rozlišují ještě zvláštní formu života – křesťanskou a tu chápou jako nejvyšší formu života, neboť je spojena se životem věčným.

Znamení kříže přijali křesťané jako nejvzácnější znamení, kterým se žehnají a skrze ně přijímají Božskou moc a posvěcení. Před tímto znamením prchají démoni a v něm se dějí zázraky. Jako jídlo, nápoj a odpočinek jsou posilou pro tělo, tak je obraz oživující smrti Spasitelovy na kříži posilou pro duši.

Veškerou sílu však znamení kříže skýtá jen tomu, kdo kříž a jeho logiku naplňuje svými životem. Kdo uctívá kříž jen gestem a vnějškově, leč jinak žije podle způsobu tohoto světa, vyprazdňuje znamení kříže činí je pro sebe bezobsažným a nemůže z něj čerpat žádnou sílu.

Zdroj: http://www.orthodoxia.cz/