OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Русский     Česky     Pomoc chrámu     

Svatý Jan Damašský

(památka podle církevního kalendáře 4. prosince / podle světského to je 17. prosince)Svatý Jan Damašský

Nejprve byl ministrem kalifa Abdalmelecha a poté mnichem v monastýru svatého Sávy Posvěceného. Pro horlivé zastávání úcty k ikonám byl za vlády ikonoboreckého císaře Lva Isaurského (Leon III. Syrský 717–741) ctihodný Jan pomluven tímto císařem před kalifem, který mu dal odseknout pravou ruku. Svatý Jan padl před ikonou Přesvaté Bohorodice a ruka se mu zhojila a zázračně znovu srostla. 

Když spatřil kalif takovýto zázrak, litoval toho, co učinil, ale Jan už nechtěl více zůstávat u něj v tak velikém postavení a odešel do monastýru sv. Sávy, který se nachází ve Svaté zemi.

Tam byl od počátku vzorem duchovního života pro ostatní mnichy, v pokoře, poslušnosti a ve všech ostatních mnišských ctnostech. Zpíval a složil nesmrtelné písně, sestavil Oktoich – Osmihlasník, Irmologion, Menologium, Paschální kánon, napsal mnohá teologická díla, plná duchovní hloubky a inspirace. Byl velkým mnichem, stejně tak velkým básníkem, spisovatelem, teologem a věrným Kristovým vojínem. Svatý Jan Damašský je zahrnován mezi velké Otce Církve. Zesnul v pokoji okolo roku 776, když dosáhl 104 roků svého života.

Významným věroučným dílem tohoto svatého, které má tři části, je „Pramen poznání.“

První je „Dialektika,“ obsahující definice filozofických pojmů týkajících se věrouky, pro kterou čerpal z Aristotela, ale také z křesťanských autorů.

Druhou částí, „Dějiny herezí,“ vyvrací sta heretických tvrzení.

Třetí část „Výklad pravé víry“ je označena za syntetický výklad hlavních bodů církevního učení, jenž bylo upřesňováno v učených disputacích dřívějších století. Jan v ní hovoří o Bohu a o Trojici, o stvoření světa a člověka, o nauce Vtělení a Vykoupení.

V tomto spise píše i o svém povolání slovy modlitby, která nám může být vzorem pro postoj před našimi začátky: 

„Požehnáním svatého Ducha jsi připravil mé nové stvoření a můj pravý život ne z vůle muže ani z touhy těla, ale z tvé milosti, kterou nelze slovy ani vylíčit. Připravils mé narození způsobem přesahujícím řád naší přirozenosti, neboť když jsi mě poslal na tento svět, přijals mě za své dítě a připočetl mezi syny tvé svaté a neposkvrněné církve... Prostřednictvím svého biskupa jsi mě teď, Pane, povolal, abych sloužil tvým dětem. Nevím ovšem, proč jsi to učinil a jaké plány se mnou máš, to víš jenom ty. - Prosím tě však, Pane: Zbav mě ohromné tíže mých hříchů, kterými jsem se těžce provinil, a očisť mou mysl i mé srdce. Buď mým jasným světlem a veď mě správnou cestou. Když otevřu ústa, ať mluvím tvými slovy. Tvůj ohnivý Duch ať rozpálí můj jazyk, abych mluvil jasně a zřetelně a neustále byl proniknut tvou přítomností. Buď, Pane, mým pastýřem a pomáhej mi v mé pastýřské službě. Kéž se mé srdce neuchyluje napravo ani nalevo, ale ať mě tvůj dobrý Duch vede po správné cestě, abych jednal podle tvé vůle až do konce.“ (z Cap. 1: PG 95)

Jan Damašský rozlišoval ve veřejné a soukromé křesťanské úctě adorace, vztahující se pouze k Bohu, od úcty prokazované obrazu s úmyslem vztahovat ji k tomu, kdo je obrazem znázorňován. Toho se týká i jeho trojice traktátů proti těm, kteří hanobili svaté obrazy. Tyto traktáty byly, podle slov Benedikta XVI., ikonoklastickým koncilem v Hieria r. 754 odsouzeny a v Niceji na sedmém ekumenickém koncilu r. 787 byly důvodem Janovy rehabilitace a kanonizace.

Jan se snažil úctu k obrazům vysvětlovat v souvislosti s tajemstvím Vtělení Božího Syna v lůně Panny Marie. Byl jejím ctitelem a ona jeho ochránkyní. V obhajobě obrazů Jan vysvětloval, že Bůh, který nemá tělo ani podobu, nemohl být znázorňován obrazem, ale poté co žil mezi lidmi je možné „vytvořit obraz toho, co jsem viděl z Boha. Neuctívám materii, ale stvořitele matérie, který se stal matérií pro mne a uznal se hodným přebývat v matérii a skrze ni působit mou spásu. Absolutně ji však neuctívám jako Boha!“ 

Dále napsal:

 „Spásonosný oltář, který nám podává chléb života není matérie?... A dříve než všechno ostatní není matérií tělo a krev mého Pána? Buď musíš popřít posvátný charakter toho všeho, anebo musíš uznat tradici církve v uctívání obrazů Boha a přátel Božích, kteří jsou posvěceni jménem, jež nosí, a jsou z téhož důvodu obdařeni milostí Ducha svatého. Matérii tedy neradno urážet. Není opovrženíhodná, protože nic z toho, co Bůh učinil není opovrženíhodné.“

Podle jeho slov krása obrazů má vést „ke kontemplaci podobně jako louka potěšuje oči a jemně vlévá Boží slávu do lidské duše.“

http://zivotysvatych.blogspot.cz