OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Русский     Česky     Pomoc chrámu     

Pátá neděle Velkého půstu
Neděle ctihodné Marie Egyptské

25 března 2018

Kázaní

Ctihodná Marie Egyptská

Sv. Marie, které je zasvěcena poslední velkopostní neděle, se nám jeví příkladem nepřemožitelné síly pokání a velikosti Božího odpuštění. Alespoň stručně zde vylíčíme její životní osudy. V dětství byla pokřtěna, avšak její život neměl zpočátku s křesťanstvím nic společného. Mládí prožila v Alexandrii, kde žila životem prostitutky. Když sama na tuto dobu vzpomínala, hovořila o své tehdejší zálibě v tomto způsobu života, o náruživosti, s jakou vyhledávala smyslové tělesné slasti, o potěšení z opíjení se vínem a o divoké radosti, s jakou zpívala v hospodách sprosté písně. Její tehdejší život je obrazem toho nejpokleslejšího duchovního stavu, hrubosti, tělesnosti, ba přímo živočišnosti až zvířeckosti, do kterého jen může člověk upadnout. Jednou přicestovala (nikoliv však ze zbožných úmyslů) do Jerusalema na svátek svatého Kříže, a když se náhodou ocitla před chrámem, v němž byla uložena dřeva Kříže, na kterém zemřel Boží Syn, a viděla zástupy lidí vstupující do chrámu, rozhodla se ze zvědavosti taktéž vstoupit a prohlédnout si chrám. Připojila se tedy k zástupu lidí proudícím do nitra chrámu, ale z jakýchsi podivných důvodů nemohla vstoupit. Zkoušela to znovu a znovu, ale vždy ji nějaká neviditelná síla vystrčila ze zástupu, až se ocitla mimo proud vstupujících křesťanů a do chrámu s lidmi nevstoupila. Po mnoha pokusech, kdy nespočet poutníků již do chrámu vstoupilo, ale ona byla vždy nějakou silou vytlačena stranou od vchodu a nepovedlo se jí nikdy udržet se mezi lidmi – ačkoliv ti procházeli chrámovými vraty snadno, pochopila sv. Marie, že to nebude náhoda, nýbrž Boží působení, které jí zabraňuje, aby se mohla přiblížit k dřevům oživujícího Kříže. Unavena mnohými marnými pokusy vstoupit, usedla opodál a přemýšlela, jak se svým způsobem života a nečistotou, kterou se duchovně potřísnila, vzdálila od věčného života, který na Kříži Boží Syn pro lidi získal. Náhle pochopila, že svým životem si připravuje věčné zatracení a že její duše se nebude moci přiblížit blaženému ráji, jako se nyní ona nemůže tělesně ani přiblížit ke svatému Kříži… Sv. Marie se v hlubokém otřesu z tohoto poznání ponořila do vroucího pokání, s mnohými slzami slíbila před ikonou Boží Matky, že je-li možno, aby jí bylo odpuštěno, oddá se pro zbytek života pokání a tvrdému duchovnímu zápasu za očištění a získání spásy. Prosila Boží Matku, aby jí bylo zjeveno, zda taková hříšnice může ještě dosáhnout odpuštění svých hříchů; a modlila se, je-li ještě pro ní cesta ke spáse, ať je jí jako znamení dáno dovolení vstoupit do chrámu a poklonit se svatému Kříži. S pevným odhodláním odpovědět na takové příznivé znamení splněním svého slibu, vstoupila sv. Marie opět do průvodu lidí mířícího do chrámu. Proud zbožných poutníků ji vnesl do nitra chrámu a než se nadála, ocitla se u ostatků svatého Kříže. Když se v upřímném kajícím pláči poklonila dřevům Kristova spásonosného utrpění a životodárné smrti, vyšla z chrámu; nevydala se k přístavu, kde na ni čekala loď vracející se do Egypta, nýbrž obrátila své kroky k poušti, která se za ní zavřela.

Protože si lidumilný Bůh přeje, aby nám světským lidem zářily příklady zbožnosti svatých, kteří v bezdomoví a pustinách, nikým nenavštěvováni a nikomu neznámí trávili svůj život v modlitbách, půstu, pokání a usilovné askezi, nezůstal nám na věky skryt ani příklad sv. Marie Egyptské. Po mnoha desítkách let totiž objevil sv. Marii hluboko v nitru pouště ct. mnich Zosima, který v poušti trávil svatý Velký půst, jak bylo zvykem v monastýru, z něhož pocházel. Okamžitě poznal, že má před sebou svatého člověka: ct. Marie ho – aniž by se znali – oslovila jménem a žádala ho o jeho kněžské požehnání. "Jak by mohla znát mé jméno a poznat, že mám kněžské svěcení, kdyby nebyla Božím člověkem," uvažoval Zosima a žádal naopak požehnání od ní (dlouhou dobu se klaněli navzájem a z jejich úst znělo jediné: "Požehnej!") Ct. Marie mu nakonec po jeho mnohých prosbách vylíčila svůj život, který mnich později pečlivě zapsal pro poučení nás všech. Kromě své temné minulosti mu sv. Marie vypověděla, jak obtížný byl její zápas v poušti, jak na ni útočili strašní běsové, jaké nesmírné pokušení na ni působilo, aby se vrátila k životu, jejž opustila. Často se ocitla na hranici života a smrti, trpěla žízní, hladem, v noci zimou a ve dne spalujícím žárem. Jen síla slibu, který dala Matce Boží, a vědomí, že návratem do světa ztratí možnost dosáhnout věčného blaženého života, ji dávaly trpělivost, odhodlání přetrpět jakákoliv pokušení, strádání a raději zemřít než porušit slib a opustit poušť. Sv. Zosima vydal své svědectví, že Marie skutečně dosáhla odpuštění svých hříchů, očištění a vystoupila na ty nejvyšší stupně duchovního života, což se projevuje mj. proměnou těla. Vždyť, jak viděl, toto tělo bylo modlitbou a askezí skutečně proměněno a nejenže na ně nepůsobily nemoce a tělesné potřeby (jídla, pití a oděvu), ale nevztahovaly se na ně ani přírodní zákony: při modlitbě se sv. Marie vznášela ve vzduchu, přecházela řeku po hladině suchou nohou apod. (Tyto jevy jsou zaznamenány i u jiných světců, kteří dosáhli výšin duchovního vzestupu.)

Milosrdný Bůh na jedné straně dopřál sv. Marii prožívat nerušenou modlitbu a žít nerušeně a bez lidské slávy, avšak na straně druhé, nechtěl, aby příklad světice zůstal utajen, čímž bychom byli zbaveni příkladu a posily v duchovním snažení. Proto byl Božím řízením ct. Zosima poslán, aby nalezl sv. Marii pro lidstvo až na samý závěr jejího pozemského života. Sv. Marie, která již nepotřebovala nic pozemského (žila osamocena v hluboké poušti bez pokrmu, nápoje, oděvu...), žádala si jen jedno: aby jí Zosima přinesl z jejich monastýrského chrámu přečisté Božské Tajiny – drahocenné Tělo a Krev Kristovy. Krátce po jejich přijetí opustila tento způsob života a vznesla k životu nebeskému, v němž ve své duši stejně již dlouho přebývala.

Matka Církev nám dnes předestírá příklad sv. Marie Egyptské a klade nám tím před oči vlastně dva úplně opačné a vzájemně neslučitelné obrazy způsobu lidského života: jednak život na samém duchovním dně, život spíše zvířecí než lidský, život zcela odcizený pravému životu a zcela vyplněný nejhrubšími hříchy a bohapustým zatemnění; a pak druhý obraz – to je obraz hlubokého pokání a vrcholné askeze (sebezapření), obraz duchovních výšin svatosti, zázraků a zjevů nebeských. A co je nejpozoruhodnější - oba tyto obrazy se vztahují k jednomu lidskému životu. Tím se nám ukazuje, že není hřích, který by byl větší než Boží milosrdenství, všichni běsové nejsou silnější než Bůh, není nečistota, jež by nemohla být omyta pokáním! A co více – i z nejhlubší propasti temnoty hříchu je možno povznést se až k nejvyšším úrovním svatosti! Tak nepřemožitelně silná je moc pokání! Žádná satanská síla není s to, udržet ve své moci duši člověka, která se kaje...

Proč Církev umístila památku sv. Marie z Egypta právě na poslední neděli svaté velkopostní čtyřicátnice?

V průběhu svatého půstu jsme zpytovali svědomí, postili se, vynášeli ze svých srdci všechen kal a bahno a omývali své duše slzami lítosti a zkroušenosti nad vlastní slabostí, nízkostí a nedostatečností… Každému (ovšem především těm, kteří jsou zatím nezkušení v tomto hlubokém duchovním díle) se může stát, že to, co ve svém srdci najde, ho ohromí – zaskočí; když světlem půstu osvítíme své svědomí, může to být velice nepěkný pohled; podaří-li se nám spatřit sebe ne tak, jak se sami vidíme, nýbrž jak na nás hledí nebe, uzříme politování hodný obraz slabocha, ničemného darebáka, neschopného ubožáka, nečistého hříšníka. Takový pohled může být tak nečekaný až drtivý, že někdo raději odvrátí svůj duchovní zrak, aby to neviděl, a dále si pěstuje příjemnou ilusi o sobě samém, a jiný může být tak zdrcen svou slabostí a nečistotou, že přestává doufat v možnost svého spasení - ztrácí naději na Boží odpuštění… Naše pýcha nás nutí, abychom spoléhali jen na své síly; a když jsme připraveni o klamné přesvědčení o svých silách, schopnostech, možnostech..., hroutí se naše naděje jako domeček z karet. Aby nikdo neopustil velkopostní duchovní dílo v tomto stavu, klade mu Církev na závěr tohoto vznešeného díla příklad ct. Marie, který má každého postníka posílit v naději, že ačkoliv jsme klesli velice hluboko, cesta k duchovním vrcholkům není ještě uzavřena. Jde jen o to vzbudit ve své duši všechny síly, které v ní ještě zůstaly a cele se oddat duchovnímu zápasu za spásu. Duchovní cesta k věčnému životu je úzkou stezkou, po které jen nemnozí kráčejí. Je to cesta těžká a strastiplná; vede skrz poznání svých hříchů, ztrátu ilusí o sobě, odložení všech oblíbený klamů a lží, jimiž se obvykle rádi utěšujeme; skrze bolest z vlastní slabosti a neschopnosti, z kteréžto bolesti se však rodí složení svých nadějí v Boha; je to cesta vnitřního přerodu, bolestivého porodu naší duše do života věčného. Sv. Marie, jejíž tělo se podobalo spíše stínu, avšak duše zářila více než slunce, budiž příkladem.

Zdroj: http://www.orthodoxia.cz/