Dne 29 dubna 2018 se konála v našem chrámu 4 nedělní liturgie po Pasše
Neděle o uzdravení mrtvicí raněného
Mrtvicí raněný člověk je tady mj. obrazem stavu lidské duše po pádu - čili naší duše. Podobně jako mrtvicí raněný sice žije, ale nemůže se hýbat nebo ovládat část těla, tak i duše člověka po pádu je jakoby ochrnulá - nežije, ale spíše živoří; její schopnosti, kterými ji kdysi nadal Stvořitel, jsou umrtveny...
Anděl zde v době před ukřižováním Krista jednou do roka sestupoval do vodní nádrže vyhrazené na očišťování ovcí před jejich obětováním v chrámu. Volbou toho místa k uzdravování lidí se poukazuje na zvířecí stav lidí, do něhož je přivádí hřích; a právě tento žalostný duševní stav člověka je příčinou jeho nemocí a smrti.
Evangelijní příběh jde však ještě dál, než je pouhé připomenutí, kam přivedl člověka jeho pád do hříchu a do smrti. Anděl nemohl uzdravit tohoto ochrnulého, neboť se kvůli své nepohyblivosti nemohl dostat k vodě naplněné silou andělskou, a získat tak vyléčení. Duši ochrnulé hříchem nemůže pomoci žádný anděl, protože vnitřní síly duše jsou rozloženy a člověk už není ve stavu, aby mohl přijmout takové uzdravení, které je mu podáváno jakoby zvenku.
Tímto pohledem na člověka se liší křesťanství od všech jiných náboženství: od buddhismu, hinduismu, islámu atd. A tím se také vysvětluje, proč tato náboženství nemohou člověku pomoci vyřešit jeho základní problém: smrt. Nejenže taková náboženství, která nejsou dědici Kristovy oběti, nemohou vyléčit člověka, protože nemají lék; ona nemohou ani diagnostikovat chorobu (tj. příčinu smrtelnosti a nevyhnutelného úmrtí každého člověka), a proto lék ani nehledají. V principu tedy považují nekřesťanská náboženství smrt za něco přirozeného a jsou tudíž pohroužená do sféry duchovně padlého světa. Kdežto křesťanství hledí na začátek historie světa, kdy Bůh stvořil člověka jako nesmrtelného, a smrt, které posléze první Adam propadl, je pro Adama a všechny jeho potomky tudíž něčím hluboce nepřirozeným.
Jediná možnost nápravy žalostného stavu člověka, který už nemá žádnou schopnost uzdravit se sám, je léčit ho jakoby zevnitř - a to je právě to, co přišel vykonat Kristus. Boží Syn "oblékne lidství", přijme všechny důsledky hříchu lidí, včetně smrti, a svou obětí na Kříži a vzkříšením obnoví lidství "zevnitř". Stane se novým Adamem, od něhož se odvíjí nové pokolení lidí, kteří nejsou už jen zrozeni ze svých pozemských rodičů, ale skrze Krista jsou zrozeni z Boha. Synové Boží.
Zatímco anděl v ovčí koupeli uzdravil jednoho člověka za rok, Spasitel se (jak poeticky pějí posvátné hymny) učinil pramenem koupele, ve které získávají věčný život všichni, kteří si to přejí (myslí se tím svatá Tajina křtu).
Anděl uzdravující skrze vodu byl předzvěstí křtu. A tak tam u té vodní nádrže kdysi v Jerusalemě, kde se Ježíš ujímá ochrnulého člověka, jemuž už ani žádný anděl nemůže pomoci, začíná probleskovat světlo nové éry lidských dějin, otevírají se brány kdysi uzavřeného ráje.
Zdroj: http://www.ambon.or.cz