OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Русский     Česky     Pomoc chrámu     

Druhá neděle Velkého půstu
Neděle sv. Řehoře Palamy

4 března 2018

Kázaní

Sv. Řehoř PalamaNěkteří dnes v nesprávném smyslu říkají, že nikdo není svatý, než jedině Bůh. Kdyby to tak bylo, znamenalo by to, že nikdo nemůže být spasen, že mezi lidmi a Bohem zůstává i nadále nepřekročitelná propast... Církev pravoslavná v tento den hlásá všem lidem, že opak je pravdou, neboť Bůh navštívil svůj lid, vykonal dílo spásy, aby lidem otevřel cestu zpět k Bohu a k získávání svatosti. Bůh se totiž chce o svoji svatost dělit a vylévá ji skrze Ducha Svatého na věřící lid.

Když se lidé na úsvitu svých dějin obrátili k Bohu zády, Bůh sám se vydává za nimi a nakonec posílá svého Syna, aby se narodil jako bohočlověk Ježíš Kristus a ve své boholidské Osobě lidství spojil s Božstvím a otevřel tak lidem dříve ztracenou cestu ke svatosti. Tak mohou lidé naplnit Boží povelení: "Buďte svatí, jako já jsem!"

Svatost nikdy nemůže být "produktem" lidské snahy a námahy, či umu anebo nějaké dovednosti či tajného vědění. Svatost je vždy dar a umění svatých spočívalo v tom – přijmout tento dar a opatrovat jej. Bůh dává, člověk přijímá – to je princip spásy, jakožto spolupráce člověka s Bohem. Proto tolik záleží na intensitě modlitby, úsilí v půstu, pěstování ctností… Neboť tím vším si osvojujeme Boží posvěcující dar.

Dnes je svátek sv. Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského, který byl před tím mnichem na Svaté Hoře Athos. V době (14. stol.), kdy nositel latinské duchovnosti – mnich Varlám – začal napadat východní mnichy, vysmívat se jejich modlitebnímu životu a zesměšňovat jejich askesi, tehdy se projevilo, jak dalece se již (pouhých tři sta let po velkém rozkolu) západní duchovnost vzdálila od Pravoslaví a od původní křesťanské mystiky. Athonští mniši tenkrát poslali právě sv. Řehoře, aby je bránil, a tak Palama opustil Svatou Horu a vydal se disputovat s Varlámem, kterého nakonec usvědčil z toho, že on a jemu podobní jsou odcizeni autentické křesťanské duchovnosti a že nespravedlivě útočí na zbožné mnichy a jejich praxi.

Palama při těchto sporech formuloval staré východní učení o hesychasmu (tedy o vnitřním mystickém díle, kterému se dnes také říká "modlitba srdce"), které v prvním tisíciletí považovala celá pravoslavná Církev - na východě i na západě za vlastní. Vysvětlil toto tajemné dílo, jako ke spáse člověka potřebnou vnitřní proměnu (znovuzrození) člověka. Ta začíná očištěním, pokračuje osvícením a dokonána je zbožštěním. Palama při tom vysvětlil posvěcující působení Boží, které se děje skrze "nestvořené energie Boží milosti" (blahodať, cháris). Pouze jejich prostřednictvím může člověk přijímat účast na Božství. Tyto svaté energie nejsou stvořeny, avšak nejsou ani Boží podstatou. Ve svém modlitebním úsilí se člověk s působením těchto energií setkává, okouší toto působení a někdy je může i vidět duchovním zrakem jakožto veliké světlo – je to totéž světlo, které zářilo kolem Krista při jeho proměnění na hoře Tábor.

Modlitba srdceBoží podstata je člověku sama o sobě zcela nepřístupná, k Bohu můžeme mít přístup právě skrze blahodatné nestvořené energie. Jedině skrze toto Božské vyzařování, skrze toto duchovní světlo, se může člověk setkávat s Bohem, přistupovat k Bohu a být zároveň tímto Božím působením proměňován do podoby Kristovy – tedy uzpůsobován ke spáse; tím se myslí léčení lidské podstaty, aby byla schopna věčného blaženého života.

Sv. Řehoř Palama nevyhlásil nějaké nové učení, jak se občas nesprávně tvrdí. Děkujeme mu za jeho veliké dílo, spočívající v tom, že starobylé církevní učení a praktické mnišské zkušenosti precizně formuloval a uspořádal do teologického systému, který Církev ihned přijala jako odpovídající její zkušenosti, víře a učení a zařadila jej do kontextu své theologie.

Na závěr je třeba podotknout, že toto učení "nevymyslel" někdo od "zeleného stolu", ale formuloval je svatý člověk hluboce zakořeněný v praxi, učení a zkušenosti Církve a sám oplývající vlastní duchovní zkušeností, která byla plodem vlastního dlouhého modlitebního a asketického zápasu. Podobně je tomu i s porozuměním tomuto učení, které nemůže plně pochopit a osvojit si nikdo, kdo se sám modlitební a asketické praxi dlouhodobě usilovně nevěnuje.

Sám sv. Řehoř velice zdůrazňoval, že ke spáse je nutné vedení modlitebního a asketického zápasu, a že je to povinností ne toliko mnichů, nýbrž všech pravoslavných křesťanů.

Zdroj: http://www.orthodoxia.cz/